YanaYacht

Josef Dvorský je člověk s licencí námořního kapitána, zkušební komisař pro kapitánské zkoušky a brázdí moře na vlastní dokonalé replice brigy ze 17. století. Na moři má odplaveno přes 50 000 námořních mil. Jinými slovy by o vztahu Čechů a moře měl něco vědět.

Dnešní Češi a námořníci? Jde to vůbec dohromady?
Líp, než by se mohlo zdát. Česká námořní plavba bývala gigant. Z vnitrozemských států měli větší loďstvo jen Švýcaři a Lucemburčané, u nich je ale její fungování navázáno na bankovní sektor. Dnes už bohužel nákladní fl otilu nemáme, protože ji pan Kožený prodal. Ale máme lodě sportovní a rekreační. Tam je ale základna velká. Kapitánů třídy C, tedy s oprávněním na příbřežní plavbu, je u nás kolem tří tisíc – to je na tak malý národ bez přístupu k moři ohromné číslo. Osvědčení třídy B na námořní plavbu je méně, asi osm set, a „áčkařů“ je jen pár.

Je naše fascinace mořem něco zvláštního, nebo to tak mají všichni vnitrozemci?
Člověka láká to, co nemá. Když nás ale srovnám třeba s těmi Švýcary nebo Rakušany, tak bych řekl, že nás to k moři táhne víc. Oni k němu samozřejmě jezdí taky rádi, ale jen na dovolenou. Neřekl bych, že by jich tolik skládalo třeba ty kapitánské zkoušky. Možná je to proto, že oni jsou srostlí více s horami, a tím pádem lépe odolávají té magické přitažlivosti moře.

Vy jezdíte na replice historické plachetnice jménem La Grace. Dají se nějak charakterizovat lidé, kteří se na takové námořní dobrodružství vydají?
Myslím, že rekreační plavba na lodi je bez limitu. Plují s námi všichni od těhotných maminek přes malé děti až po lidi důchodového věku. Nejstarším lidem, kteří s námi obsluhovali nejvyšší ráhna stěžňů, bylo 75 a 73 let. Mám pocit, že když člověk přijde na palubu lodi, jakou je La Grace, začne se chovat jako kluk.

Nedívají se na vás v přístavech divně, když připlujete s českou vlajkou na stěžni?
Ani ne, protože český jachting má ve světě dobré jméno. Je fakt, že před revolucí naše vlajka budila zvědavost a občas nás nechali zadarmo stát v přístavu, protože jsme byli první česká loď, která tam kotvila. Dnes už českou vlajku potkáte všude, takže už exoticky nepůsobíme. Buď nás berou jako kus Evropské unie, nebo ví, kdo Češi jsou.

Jak je to s Augustinem Heřmanem a jeho lodí La Grace, na jejíž replice se plavíte?
My jsme na něj přišli náhodou. Chtěl jsem otevřít námořní školu, sháněl jsem peníze na cvičnou loď a přišlo mi divné stavět kopii Santa Marie, Endeavouru nebo Beaglu. Takže jsme hledali loď, která by nějak byla navázána na českou historii a na kterou bychom eventuálně nalákali sponzory. Dopadlo to tak, že významné sponzory jsme zatím nenašli, ale příběh českého námořního kapitána ano. Kvůli tomu, že byl exulant, se o něm u nás moc neví. Na Úřadě pro českou kulturu v USA je o něm informací spousta. Protože skončil ve Státech jako významný podnikatel, ale i politik – Heřman byl členem Rady devíti v New Yorku. U nás se o emigrantech učit nesmělo, a tak i významný Čech logicky zapadl v jiných archivech.

Mimochodem – kolik toho je na vaší lodi českého?
Loď jsme stavěli v Egyptě, takže dřevo na trupu je africké. Od paluby nahoru je ale skoro všechno české. Stromy na stěžně a ráhna vyrostly na Vysočině a lana jsou z Lanexu Bolatice, která ve světě platí za naprostou špičku.

Působíte na ministerstvu dopravy jako zkušební komisař, který uděluje kapitánské zkoušky. Kolik k vám chodí zájemců o kapitánský dekret?
Teď se to trochu zpomalilo, ale předcházejících pět let byl o zkoušky neuvěřitelný zájem. Byl to takový hit na dovolenou. Když si s kamarády pronajmete plachetnici, tak k ní musíte mít kapitána. Což má výhody, protože je to průvodce, který za loď nese zodpovědnost a podobně. Na druhou stranu stojí 10 000 na týden a je to cizí člověk. Když chcete po lodi běhat nazí, tak vás tam bude rušit. Takže si uděláte kurz a vyrazíte s rodinou nebo přáteli sám. Můžete si dělat, co chcete.

Takže nám jde o peníze a soukromí?
A o svobodu rozhodování, kam se chcete vypravit. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je, že chlapi rádi řídí stroje. A představa, že jsem kapitán a řídím loď, je pro nás určitě hodně lákavá.

A zvládne suchozemec jen tak řídit loď?
Po pravdě řečeno, když se na lodě začali matlat kdejací taťkové s víkendovým kursem, tak jsem z toho měl docela hrůzu. Pořád si myslím, že by člověk měl projít na lodi určitou hierarchií, mít odježděné nějaké míle pod zkušeným kapitánem a podobně. Prostě začít od píky. Ta poptávka po kurzech byla ale tak vysoká, že bylo třeba se tomu přizpů- sobit a připravit lidi co nejvíc během pár dní. Asi je to tak dobře. Překvapivě není moc námořních nehod, které musíme řešit. Díky vybavení lodí spousta starostí odpadá. Mladí kapitáni tolik nemusí řešit třeba navigaci, protože všude je GPS s obrazovkou. Čili – asi se to uřídit dá. Ovšem bavíme se o přejíždění od pláže k pláži v Chorvatsku. Na oceán bych těmhle kapitánům vyjíždět neradil.

Kolik je v Česku opravdových námořníků, kteří oceán zvládnou?
Troufnul bych si říct, že je spočítáte na jedné ruce. Maximálně na dvou. Takhle z hlavy mě napadají čtyři lodě, které se dokáží vydat na plavbu kolem světa. Jedna je třeba na Velikonočním ostrově a další v Pacifi ku. Ono širé moře opravdu není sranda.

Já jsem kromě vás našel jen Rudolfa Krautschneidera, který už od 70. let staví repliky historických lodí a plaví se na nich kolem světa.
Rudolf je neuvěřitelný člověk. Nevěřím, že by naše La Grace vznikla, kdybych ho třicet let nestudoval. I když některé věci dělám jinak než on, je to můj kamarád a vzor.

Existuje nějaký základní rys, kterým se liší přímořské národy od nás, vnitrozemců?
Mám pocit, že většině lidí z těch zemí je moře fuk. Když jsme stavěli dva roky loď v Egyptě, kde je jedno z nejkrásnějších moří široko daleko, tak jsme tam málem nepotkali člověka, který by se do něj šel vykoupat.

V tom prý měli čeští námořníci výhodu, uměli všichni plavat.
Historicky u námořníka byla spíš výhoda, když plavat neuměl. Tedy alespoň pro majitele lodi, kterému tím pádem nemohl utéct z paluby.

Jak se vlastně žije na moři? Nemají Češi z fi lmů o korzárech idealizovanou představu?
Kromě platu, který byl hlavně za minulého režimu základním lákadlem, život na moři snad žádnou výhodu nemá. Nalodíte se v Hamburku a následující tři měsíce vidíte každý den stejnou hladinu a stejné chlapy. Dojedete do Bangkoku, tam vám přes noc loď vyloží a naloží a ráno nastupujete na další tříměsíční cestu zpět. Trávíte život zavření na kovové bedně, která se kolíbe na hladině. Moc romantiky v tom nevidím.

Ještě pořád to je ale asi idylka v porovnání s tou echt starou námořničinou na plachetnicích.
Když to budu posuzovat podle naší lodi, tak výška našich kajut jsou dva metry a vyšlo nám tím pádem jedno patro. Na původní lodi byla ale podlaží dvě, takže výška kajut mohla být jen 155 cm. Do toho prostoru se naskládalo 70 chlapů a to nemluvím o tom, že některé prostory byly vyhrazeny pro zvířata, jejichž masem se námoř- níci během cesty živili. Podmínky k životu to byly kruté. Za velký zlom se považuje období kapitána Cooka, tedy 18. století. Ten vyplul s 300 muži a 297 se jich vrátilo. Za Magellana bylo běžné, že vyplul s 300 námořníky a z těch se jich nakonec vrátilo sotva 30.

zdroj - ČiliChili | 08 | 2012