YanaYacht

Jména lodí

Jména lodí jsou různá. Od něžných dívčích jmen, jmen význačných osobností, přes města, hory, až po vlastnosti, očekávané od jejich nositelek. Pod jednou vlajkou nikdy nemohou plout dvě lodě téhož jména, musí se lišit alespoň pořadovým číslem.

Snad bude zajímavé připomenout jména lodí, které pluly pod československou vlajkou před druhou světovou válkou. Bylo to v pořadí historického čs. rejstříku celkem dvanáct lodí: LEGIE, ARNA, DALIBOR, NEPTUN, MÍLA, DUBEN, PLZEŇ, JIŘINA, MARIE, LITOMĚŘICE, MORAVA, LITTLE EVY. Z rejstříku bylo v roce 1928 vyškrtnuto jméno jedné lodi - "PRAGA" /původně HEDVIKA z Hamburku/.

Třináctá loď starého rejstříku zahájila dne 26. 9. 1951 novou etapu československé námořní dopravy. Byla to S/S REPUBLIKA. Následovaly S/S JULIUS FUČÍK a M/S LIDICE. Dnes již legendární jména prvních tří lodí, z kterých vyrůstala naše mořeplavba. Po nich následovaly: DUKLA, MÍR, OSTRAVA, ORAVA, KLADNO, ORLÍK, PIONÝR, JISKRA, KOŠICE, REPUBLIKA II., BRNO, VÍTKOVICE, BLANÍK, SITNO, RADHOŠŤ, KRIVÁŇ, PRAHA, MÍR II., BRATISLAVA a TŘINEC.

Křest lodi

Loď se křtí pouze jednou - při spouštění na vodu. Při každém dalším přejmenování jde již jen o změnu jména, případně slavnost změny státní vlajky. A popřání té stopy pod kýlem do dalšího života a plaveb.

Podle zvyků země vlajky lodi se mění i tekutina použitá ke křtu. Na přiklad Indové a další národy Indického oceánu a Tichomoří křtí mlékem kokosového ořechu, pravověrní mohamedáni kravským nebo ovčím mlékem, Turci krví obětního beránka.

První zachovaný zápis o křtu lodi pochází ze starého Egypta z doby okolo roku 2100 př.n.l. Staří Řekové a Římané křtili lodě vodou, symbolem očištění od zla a nebezpečí. Současně však připíjeli vínem na zdar plaveb. Bojové lodě drsných norských Vikingů při spouštění na vodu drtily živá těla válečných zajatců, jejichž krev měla zaručit vítězství při nájezdech na evropské břehy. Po křížových výpravách se ceremoniálu ujala církev a křty lodi se staly výsadou jednotlivých biskupů. Počínaje 16. stoletím převzali vrcholnou funkci členové královské rodiny nebo význační šlechtici. Tehdejší zvyky připomínaly spíše starořímské otevření navigační sezóny nebo slavné každoroční benátské zásnuby s Jaderským mořem. Král nebo jeho představitel v slavnostním oděvu dal lodi jméno, připil jí ze zlatého nebo alespoň stříbrného poháru, který vhodil do vln jako oběť moři. Znamenalo to značnou spotřebu drahých kovů a tak od roku 1690 začali šetrní Angličané rozbíjet o příď lodi láhev kvalitního vína. Francouzi přišli v posledních letech 18. století se šampaňským. Po celá staletí křtili lodě muži. Dodnes to platí pro mohamedánské a některé další země. Teprve v první polovině minulého století se této čestné úlohy ujímají ženy. Zapříčinila to tak trochu vláda královny Viktorie.

Za ty, kdo jsou na moři

I popíjení má svá pravidla Na lodi se připíjí vždy vsedě. Nevstává se u stolu jako na pevnině. Tento zvyk, který dodržují snad všechny floty světa, má svůj původ v dobách velmi vzdálených. V těsných kabinách s pevně zabudovaným nábytkem kolem skosených stěn plachetních lodí, když se paluba houpala pod nohama, to snad ani jinak nešlo.

Britská tradice zachovala pro náš věk následující příběh……

Na jedné z H.M.S. připíjeli na krále. Důstojníci vstávali  jak se dalo, ale přítomnému korunnímu princi, vévodovi z Clarence, to zrovna moc nešlo. Podařilo se mu pořádně se uhodit do hlavy o lodní žebro - jestli při tom zaklel, tradice nepraví. Navrhl tedy, aby se u přípitku pokračovalo vsedě. Později, již jako král William IV., to potvrdil jako pravidlo.

K přípitku se váže ještě jeden zvyk. Před dávnými lety se v důstojnických jídelnách denní dávka rumu nebo tropického vína pila před hlavním jídlem s přípitkem, který pronášel služebně nejstarší důstojník. Ale co si měl stále vymýšlet? A tak se během doby v celé flotě ustavil systém přípitků na každý den v týdnu. Zněly asi takto:

• Pondělí: "Za vlast! "
• Úterý: "Na naše matky! "
• Středa: "Na nás! "
• Čtvrtek: "Na krále! "
• Pátek: "Na domovský přístav!"
• Sobota: "Na milenky a ženy! "
• Neděle: "Za ty, kdo jsou na moři!"

Tradice přípitků v jídelně dávno zanikla, ale nedělní přípitek zůstal. V té formě, jak je napsán, snad nezní správně česky. Je znát, že k nám přišel přes polštinu a ruštinu. Ale právě tak se vžil. Až budete připíjet, nezapomeňte na ty, kdo jsou na moři. Na námořníky, ty vlastní i ty z celého světa. A vzpomeňte i na ty, kteří na moři byli už před námi nebo i s námi a již odešli.

Legendy a pověry

Hovoří-li se v Evropě o legendách, začíná se většinou slovy: Již staří Řekové........začněme tedy obdobně i naše vyprávění :

Neptun

Nejprve bylo mnoho vody, v níž plovala pevnina. Jen klenba nebe uzavírala. tento svět. Z vody vyšli bohové a všechny živé bytosti. Prvním vládcem bohů byl Uranos, jeho ženou Gáia. Ti zrodili nejprve nestvůrné Hekatoncheiry, pak Kyklópy a posléze Títány. Prvním z Títánů byl Okeanos /odtud název oceán/, který byl ustaven vládcem moří a vod. Ženou mu byla Téthys a dá se říci, že manželství pečovalo o vzrůst počtu božské společnosti měrou vrchovatou. Tři tisíce dcer - Ókeanoven a tři tisíce synů bylo výsledkem. Stali se většinou; bohy ,a bohyněmi řek, pramenů, jezer a sladkovodních toků napájejících moře. Jak však plynul čas a jednotlivé boje o moc mezi bohy a . Títány neustávaly, cítil se i Ókeános unavenější, až posléze vzal za vděk důchodem 1. božské kategorie v hloubi oceánů a snad i trochu nedobrovolně předal vládu nad svou říší bratru právě zvítězivšího nového vrchního boha Dia-Poseidónovi. Ten pak byl pánem všech mořských bohů i všech obyvatel moře. Neopomněl však nikdy zdůraznit, že je rovný svému mladšímu bratru Diovi'i, a neuznával proto, že by mu byl Zeus nadřazen. Za manželku si zvolil Amfítríté, kterou učinil svou spoluvládkyní. Byl však stejně záletný jak'o Zeus, prostě střídal jak bohyně, tak nymfy, ba i ženy smrtelné - potomků měl mnoho z loží různých. Z toho manželského byl pak prvorozeným Tritón.

Poseidón byl jako bůh moře uctíván mořeplavci, kteří mu přinášeli oběti, aby se uchovali před jeho hněvem a zlatým trojzubcem, kterým přivolával i tišil bouře, drtil pobřežní skály a zabíjel ty, kdo se mu provinili.

Později Římané ztotožnili Poseidóna se svým bohem moří a přezdili jej na Neptuna.

Námořnický ráj

Námořníci neměli nikdy jednoduché živobytí. Nepočítaje úmrtnost na lodích vznikal ještě problém, co si počít po smrti. Každý pořádný usedlý křesťan se chystal někam do ráje, kdekdo ho k tomu namazal, on zase podmazával různými odpustky a tady najednou přijde štorm, Ioď jde ke dnu a co teď. Prostě docela normální konec bez naděje na další blaženosti, ani ty církevně učesané.

Takže těm lepším a usedlejším lidem se na moře moc nechtělo. Učené hlavy se tedy radily a radily a našly řešení. Utonulým a jinak v době služby na moři zemřelým námořníkům bylo v ráji vyhrazeno místečko. Ovšem pouze těm absolutně hodným. Bylo nazváno latinsky "locus fidelis in germio IV překladu něco jako místo pro zemřelé v hluboké víře). Lid námořnický však nebyl tak kovaný v latině a brzy se název místa změnil v anglické verzi ve Fiddler´s Green (z Fidelis in gremio). Což ovšem jsou nějaké louky s náladovou hudbou smyčcového orchestru. Stačily se do toho, jak se tak jezdilo po světových přístavech, ještě připlést i mohamedánské představy a vznikl vlastní ráj neboli námořnická šťastná země.

Vypadá zajímavě. Žádná voda, jen zelené louky se táhnou do dáli. Vzduchem se nese hudba, uprostřed stojí bar, kde co hrdlo ráčí nalévají mladé barmanky. Spoře oblečené tanečnice skotačí kolem a svádějí nestárnoucí mariňáky, aniž žádají slibu manželského či jiných závazků. Běda, když nespokojeny ztichnou, to dole zabouří moře.

Zdá se tedy, že za dobré počasí vděčíme v mnohém svým předchůdcům.

Rackové

Někdy byl však ten konec námořníka i v legendách smutnější. Snad to vyplývalo i z charakteru kraje. Následující legenda je z míst divokých skal, bouří, mlh a proudů - ze severního Skotska.

Zemře-li námořník na moři, utone, prostě nenalezlo-li jeho tělo kousek země, kam by se mohl vrátit, mění se jeho duše v racka. Létá pak kolem rodných břehů a sleduje plavby lodí. Blíží-li se nebezpečná bouře, volá na své živé druhy a varuje je. Křičí, křičí a chce být slyšen. Protože i v legendách bývá kus pravdy, je třeba připomenout, že dříve než oznámí rychle nastupující pobřežní bouři nebo větrnou smršť moderní přístroj, cítí ji rackové. Stahují se k zádi lodi a křičí trochu jinak než obvykle. Zkuste je pozorovat! Jinak z toho vyplývá příkaz pověry nikdy nelovit ani nestřílet racka.

A tak : Dobrý vítr do plachet a alespoň jednu stopu pod kýlem!